Tolerovat nebo umožňovat?

Posledních pár let neustále slýchávám, že se musíme učit toleranci. Tolerovat menšiny, tolerovat partnery, tolerovat společnost, tolerovat různé filosofie, atp....

Je to dobře?

Když nad tím přemýšlím, tak na samotné toleranci nic špatného nemusí být. Do té doby, než začne zasahovat do naších vnitřních pocitů. A to většinou tolerance způsobuje. Zasahuje do vnitřních pocitů. Pocitů negativních, což ve vztahu podle mně jsou hřebíky do rakve, jak se obrazně říká. 

Když tolerujeme, tak záměrně dovolujeme určité skupině, člověku nebo myšlence projevovat se. Ale na náš vlastní úkor. Často vznikají vnitřní úzkosti a jiné nepříjemné situace. Tolerujeme, když manžel chodí často s přáteli na pivo. Tolerujeme, když manželka utrácí za věci, které nemusejí být zrovna vhodné v aktuální situaci.. a takhle bychom mohli pokračovat....

Domnívám se, že dlouhodobá tolerance může být špatná. Když něco dlouhou dobu potlačujeme, tak to vytváří v nás odpor. A z tohoto odporu často vznikne úplný opak tolerance. Může to být rasismus, xenofobie a tak podobně.. 

Když čtete tento odstavec.. promítněte si ve svých myšlenkách koho a co tolerujete a jaké emoce při tom pociťujete...

Co s tím?

Ještě jednou opakuji, že tolerance je fajn věc. Ale z dlouhodobého hlediska je nepraktická a vysilující. Nezapomínat taky na fakt, že tolerancí dáváme taky sami sobě možnost a čas přehodnotit jestli je to dobré, nebo špatné pro nás.

Má rada

Každý jsme jedinečná bytost, všichni jsme dokonalí a zároveň nedokonalí. Záleží jen na nás, co si vybereme. Vždy budeme mít svou pravdu, která je pravdivá.

Takže, když přijde chvíle, kdy se rozhodneme tolerovat, tak tolerujme, ale abychom se více a dále posunuli vpřed, tak můžeme použít další stupeň tolerování, ale již to nebude tolerování, ale pocit umožňování druhým bytostem se projevovat. Jak na to?

Z mé vlastní zkušenosti se mi nejvíce osvědčil způsob, kdy si představím, že jsem v akváriu, a  v myšlenkách se vědomě odpojuji od té události(i toho,koho se to týká), kterou v ten moment toleruji. Přestávám cítit, že se mi to nějakým způsobem dotýká. Naopak představuji si situaci, kdy jsem v kůži toho druhého, který páchá věc, kterou toleruji. 

Díky tomuto cvičení často vidím větší vnitřní rozhled. Vidím ten problém z jiného úhlu.

 A na závěr si představím, že on tvoří svoji realitu a já svoji. Důležité je si připomenout tento fakt.

Zamyšlení na závěr

Podle zákona přitažlivosti víme, že co vysíláme, to přitahujeme.

Chceme tolerovat druhé, abychom u druhých byly tolerování?
      Já osobně bych byl radši, kdyby mi druzí umožňovali být tím, kým jsem, jak kdyby mně tolerovali :-))